Býčí zápasy jsou národním symbolem Španělska, ale praktikovány jsou i v dalších zemích jihozápadní Evropy. V dnešní době však sílí nesouhlas s tímto nehumánním vražděním pro potěšení publika a řada místních regionů již vydala zákaz praktikování koridy na svém území. Jaká byla cesta od vzniku této tradice až k jejímu zavržení?
Nejdříve se na býcích jezdilo
To se stalo zábavou španělské šlechty středověku i nové doby. Z ulic měst či obcí byla zpřístupněna pouze jedna cesta, kterou se dav rozzuřených zvířat hnal. Muži se na nich v koňských sedlech snažili udržet co nejdéle. Nejen to, se zvířaty se také bojovalo.
Právě boj s býky se stal nejen zábavou znuděných pánů, ale i cvičnou metodou. Vojevůdci se tak udržovali „ve formě“ v dobách míru. Španělé se připravovali na konflikt s Maury, kteří zemi okupovali, přičemž Maurové rovněž užívali stejný způsob tréninku.
Ze sedla nohama na zem
Za vznikem tradiční koridy stojí náhoda. Léta páně 1726 začal jeden ze šlechticů během konaného zápasu prohrávat boj s býkem. Na pomoc se mu vrhl statečný tesař Romer, který se improvizovaně snažil zvíře odlákat. Mával tak kloboukem, aby získal jeho pozornost a podařilo se.
O rok později už Romer zápasil s býkem nikoliv pro záchranu, ale pro zábavu. V ruce měl meč a tyč s látkou, která měla podpořit zájem zvířete. Té se začalo říkat muleta. Z Romera se tak stal první oficiální toreador (ve své nepočeštěné podobě „torero“).
Postupně vytvořil pravidla, která byla dodržována i torery dalšími. Býk tak měl být skolen ranou zepředu mezi rohy, tedy v místě zvířetem nejvíce chráněném. A ona výrazná, většinou červená barva mulety, nesloužila a ani dnes neslouží pro přilákání býka, protože vidí černobíle. Vypadá však pěkně kontrastně, ladí k bohatému obleku toreadora a především pak má zakrýt stopy krve.
Romerův vnuk přispěl k zefektivnění představení
Řemeslo se tradovalo, toreadorem se tak stal i Romerův vnuk. Ten pojal boj s býkem nejen jako ukázku síly a odvahy, do koridy vnesl i estetično. Kladl důraz na ladnost pohybů i elegantní a profesionální vystupování toreadora. Z krvavé tradice tak učinil umělecké představení.
Jeden z nejznámějších toreru ovlivnil i proslulého spisovatele ztracené generace
Za nejznámějšího toreadora bývá označován Španěl Juan Belmonte Garcia. Jeho lehká deformace nohou mu neumožňovala vykonávat téměř kaskadérské kousky svých kolegů, kteří se s býkem často až honili. Začal tedy praktikovat styl, během něhož stál pevně nohama na zemi a v napřímené či naopak silně předkloněné poloze donutil býka, aby jej obíhal. Zvíře si tak cíleně nasměroval. Jeho metoda ovlivnila moderní koridu. Za vznikem současné podoby býčích zápasů stojí i mnozí další, Garcia však inspiroval známého spisovatele.
Garciovým přítelem byl Ernest Hemingway, americký spisovatel, nositel Nobelovy ceny a známý představitel tzv. ztracené generace. Snad pod vlivem rčení: „Když se chceš mít dobře, staneš se buď doktorem nebo matadorem“ (matador je hlavní aktér zápasu, jemuž asistují další pomocníci), snad kvůli obdivu úspěchů svého přítele, se chtěl i on stát profesionálním zabijákem býků. Zůstalo však jen u snu, který nebyl nikdy uskutečněn.
Zákaz býčích zápasů. Neúcta k tradici?
Jak se to vezme. Tradice jsou významným národním dědictvím. Spojují lid skrze společnou historii. Pokud se však dostane do rozporu s lidskými hodnotami vyvíjející se doby, pak by se zřejmě měla změnit z tradice aktivní, v tradici pasivní. Už by se o ní tak mělo jen mluvit, vzpomínat, nikoliv ji však praktikovat. Vraždění zvířat pro zábavu, ať už se jedná o býčí zápasy, či souboj psů, slepic a dalších, by k moderní společnosti patřit jistě nemělo.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata spjatá s historií, urbexem, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).
