korida

Býčí zápasy jsou národním symbolem Španělska, ale praktikovány jsou i v dalších zemích jihozápadní Evropy. V dnešní době však sílí nesouhlas s tímto nehumánním vražděním pro potěšení publika a řada místních regionů již vydala zákaz praktikování koridy na svém území. Jaká byla cesta od vzniku této tradice až k jejímu zavržení?


Nejdříve se na býcích jezdilo

To se stalo zábavou španělské šlechty středověku i nové doby. Z ulic měst či obcí byla zpřístupněna pouze jedna cesta, kterou se dav rozzuřených zvířat hnal. Muži se na nich v koňských sedlech snažili udržet co nejdéle. Nejen to, se zvířaty se také bojovalo.

Právě boj s býky se stal nejen zábavou znuděných pánů, ale i cvičnou metodou. Vojevůdci se tak udržovali „ve formě“ v dobách míru. Španělé se připravovali na konflikt s Maury, kteří zemi okupovali, přičemž Maurové rovněž užívali stejný způsob tréninku.

korida
V koridě je dbáno i na estetično.

Ze sedla nohama na zem

Za vznikem tradiční koridy stojí náhoda. Léta páně 1726 začal jeden ze šlechticů během konaného zápasu prohrávat boj s býkem. Na pomoc se mu vrhl statečný tesař Romer, který se improvizovaně snažil zvíře odlákat. Mával tak kloboukem, aby získal jeho pozornost a podařilo se.

O rok později už Romer zápasil s býkem nikoliv pro záchranu, ale pro zábavu. V ruce měl meč a tyč s látkou, která měla podpořit zájem zvířete. Té se začalo říkat muleta. Z Romera se tak stal první oficiální toreador (ve své nepočeštěné podobě “torero”).

Postupně vytvořil pravidla, která byla dodržována i torery dalšími. Býk tak měl být skolen ranou zepředu mezi rohy, tedy v místě zvířetem nejvíce chráněném. A ona výrazná, většinou červená barva mulety, nesloužila a ani dnes neslouží pro přilákání býka, protože vidí černobíle. Vypadá však pěkně kontrastně, ladí k bohatému obleku toreadora a především pak má zakrýt stopy krve.

korida
Z krvavé tradice se stalo umělecké představení.

Romerův vnuk přispěl k zefektivnění představení

Řemeslo se tradovalo, toreadorem se tak stal i Romerův vnuk. Ten pojal boj s býkem nejen jako ukázku síly a odvahy, do koridy vnesl i estetično. Kladl důraz na ladnost pohybů i elegantní a profesionální vystupování toreadora. Z krvavé tradice tak učinil umělecké představení.

Jeden z nejznámějších toreru ovlivnil i proslulého spisovatele ztracené generace

Za nejznámějšího toreadora bývá označován Španěl Juan Belmonte Garcia. Jeho lehká deformace nohou mu neumožňovala vykonávat téměř kaskadérské kousky svých kolegů, kteří se s býkem často až honili. Začal tedy praktikovat styl, během něhož stál pevně nohama na zemi a v napřímené či naopak silně předkloněné poloze donutil býka, aby jej obíhal. Zvíře si tak cíleně nasměroval. Jeho metoda ovlivnila moderní koridu. Za vznikem současné podoby býčích zápasů stojí i mnozí další, Garcia však inspiroval známého spisovatele.

Garciovým přítelem byl Ernest Hemingway, americký spisovatel, nositel Nobelovy ceny a známý představitel tzv. ztracené generace. Snad pod vlivem rčení: „Když se chceš mít dobře, staneš se buď doktorem nebo matadorem“ (matador je hlavní aktér zápasu, jemuž asistují další pomocníci), snad kvůli obdivu úspěchů svého přítele, se chtěl i on stát profesionálním zabijákem býků. Zůstalo však jen u snu, který nebyl nikdy uskutečněn.

Joselito a Belmonte
Juan Belmonte Garcia (vpravo)

Zákaz býčích zápasů. Neúcta k tradici?

Jak se to vezme. Tradice jsou významným národním dědictvím. Spojují lid skrze společnou historii. Pokud se však dostane do rozporu s lidskými hodnotami vyvíjející se doby, pak by se zřejmě měla změnit z tradice aktivní, v tradici pasivní. Už by se o ní tak mělo jen mluvit, vzpomínat, nikoliv ji však praktikovat. Vraždění zvířat pro zábavu, ať už se jedná o býčí zápasy, či souboj psů, slepic a dalších, by k moderní společnosti patřit jistě nemělo.





Další čtení