Zdá se to být jako špatný vtip třeba na Halloween, přece není možné, aby lékaři nerozeznali mrtvého od živého. Lidé dříve věřili, že k určení smrti stačí, když člověk nedýchá a nejeví známky života. Nebo ne? Naneštěstí se děsivého probuzení z mrtvých nedobrovolně dočkali i jedinci v době nedávno minulé.
Strach z pohřbení zaživa neboli tafefobie (z řeckého táfos – hrob, fóvos – strach) zažila svůj nechtěný „boom“ v první polovině 19. století. V té době nebyla medicína na zrovna vysoké úrovni, lékaři měli potíže identifikovat smrt v případě, když byl pacient v kómatu nebo delší dobu v bezvědomí. Svět, zejména Asii, drtila pandemie moru v letech 1855 a 1899, k tomu také několik epidemií cholery. Jelikož lékaři nemohli vždy dojet na místo a potvrdit úmrtí, museli si lidé poradit sami. Zkoušeli mrtvým křičet do ucha, zapichovat jehly pod nehty na nohou či je pálit kopřivami.
Důkazy o pohřbení zaživa
Jako důkaz o tom, že ne vždy se lidem podařilo správně rozpoznat smrt, svědčí i články z dobových novin, které uváděly případy exhumovaných lidských ostatků, u nichž se zdálo, že došlo k předčasnému pohřbu. Například 21. února 1885 New York Times otiskly znepokojivou zprávu o muži z Buncombe County ze Severní Karolíny, dali mu jméno Jenkins. Jeho tělo bylo nalezeno v podivné poloze v rakvi, vlasy měl z části vytrhané, po vnitřních stranách rakve byly viditelné škrábance.
Další podobný příběh vytiskly stejné noviny, konkrétně 18. ledna 1886. Zde šlo o nález dívky Collins, která byla pohřbena ve Woodstocku v Ontariu. Tělo bylo opět v podivné poloze s koleny skrčenými v rakvi a její oblečení roztrhané na kousky. Děsivé.
Mylnému pohřbení zaživa se pokoušeli bránit lékaři i vynálezci
V Londýně na začátku 19. století brávali mrtvá těla do márnice a nějaký čas se čekalo, až se na nich začnou projevovat známky rozkladu. Nemocnice zase nechávaly mrtvé na pokojích a sestry opět vyčkávaly na jasná znamení úmrtí. S touto praktikou se pojil silný zápach, který se snažili maskovat čerstvými květinami na nočních stolcích u postelí. V Německu se tyto nemocnice udržely někde až do 50. let 20. století.
Různí vynálezci se také pokoušeli přispět svou troškou do mlýna na zmírnění strachů z pohřbení zaživa a samozřejmě si k tomu něco přivydělat. Začali vybavovat rakve různými zvonečky, dráty, vlaječkami a také vzduchovými trubkami. První taková rakev byla připravena pro Vévodu Ferdinanda z Brunswicku již v roce 1792. Rakev měla instalované okénko pro přísun světla, vzduchovou trubku a namísto zatlučení víka byl použit zámek. Vévoda měl ve svém oblečení dva klíče, jeden od rakve a druhý od hrobky, pro případ, že by ožil.
Příběhy z nedávné minulosti
K děsivé události, avšak s dobrým koncem, došlo roku 1937. Mladý motorkář Angelo Hays nezvládl řízení a přeletěl přes řídítka motorky hlavou na cihlovou zeď. Jeho obličej byl tak znetvořený, že nebylo ani jeho rodičům dovoleno jeho tělo spatřit před pohřebním obřadem. Poté, co lékaři nenahmatali puls, byl Angelo prohlášen za mrtvého a o tři dny později byl připraven jeho pohřeb. Protože místní pojišťovací služba prováděla vyšetřování nehody, bylo jeho tělo exhumováno dva dny po pohřbu. Angelo byl překvapivě stále teplý a v hlubokém kómatu, což znamenalo, že jeho tělo nepotřebovalo tolik kyslíku. Po několika operacích a rehabilitacích se mladík opět navrátil do života a stal se francouzskou celebritou.
V roce 2010 dostal polský včelař Josef Guzy infarkt. Ambulance jej odvezla do nemocnice, kde po prohlídce lékař stanovil, že Guzy nedýchá, neměl puls a jeho tělo zchladlo. Byl tedy prohlášen za mrtvého a poté převezen do márnice. Předtím, než ho měl hrobař umístit do rakve, chtěla jeho žena Ludmilla zpět jeho hodinky. Jakmile se ale hrobař dotkl Guzyho zápěstí, poznal, že je živý.
Galerie:
Autorka se věnuje psaní různorodých článků převážně ze zahraničních zdrojů, a to od roku 2022. Mezi její oblíbená témata patří netradiční historické události či neobvyklá místa.
