vesnice Skoky
Foto: Petr Kraumann / CC BY

Bývala tu vesnice, běhaly tu děti, muži hospodařili a ženy se staraly o teplo rodinného krbu. Lidé zde žili své životy a psali své osudy. Po odsunu německých obyvatel však začal postupný úpadek, který završila okolní kultivace i místní tragédie.

Když lidé odejdou

Skoky (původně Mariánské Skoky) byly osadou sahající svým původem až do středověku, nicméně první písemná zmínka se váže k datu 28. 12. 1513. Toho dne ves daroval Egidius ze Štampachu své choti Uršule. Původně většinově české obyvatelstvo se v následujících staletích germanizovalo, mimo jiné také proto, že leželo v pohraniční oblasti, kde vedle sebe Češi a Němci běžně žili. Víska se rozrůstala, roku 1945 zde bylo 28 domů se 134 obyvateli, převážně německého původu.

Západočeské Skoky byly vesnicí malou, ale soběstačnou. Fungovaly zde dva hostince, fara, škola či obchod, měli zde dobrovolné hasiče i Svaz venkovské mládeže. Němci však museli po skončení druhé světové války pohraničí vysídlit. Na jejich místo přišli převážně východní Slováci, moc jich ale nebylo. K roku 1950 bylo evidováno 43 obyvatel. Dlouho se zde ale nezdrželi, byli vzpurní vůči novému režimu a raději odešli, než aby vstoupili do JZD. Roku 1957 byla obec zrušena, stala se místní částí okolních vesnic. Těch pár jedinců, kteří dosud neodešli, k odchodu přesvědčila stavba Žlutické přehradní nádrže. Ta roku 1969 vísku vyčlenila od okolí. Až na hřbitov, kostel a několik málo stavení byla ves srovnána se zemí.

Související:
Když bát se je zábava. Turistika strachu na vzestupu

Tragický osud té, která zůstala

Přehrada tedy Skoky prakticky odřízla od světa, což radikálně zhoršilo už tak špatné životní podmínky. Několik zbylých obyvatel tedy bez námitek odešlo do okolních obcí. Jedna žena tak ale učinit odmítla, dala přednost těžkému životu v samotě, bez elektřiny i výdobytků společnosti. Proč? Její mateřská láska totiž byla silnější, lhostejno že přetrvávala k dítěti už dávno mrtvému.

Marie Holešová nade vše milovala svoji malou Štefinku, dcerušku, která pro ni znamenala celý život. Jenže se přihodilo něco krutého, dívenka v devíti letech těžce onemocněla, sužoval ji záškrt. Nemoc dívce nakonec vzala život a nebohé matce ponechala jen malý hrob na místním hřbitově.

Denně chodívala na hřbitov povzdychnout si i zavzpomínat. Když i jí bylo sděleno, že ji čeká vystěhování, odmítla. Tiše přihlížela bourání okolních chalup a sama nadále žila v domě s číslem popisným 21. Třináct let zde setrvávala jen pro blízkost své dcery. V roce 1982 se ale stala další tragédie, Marie spadla do studny naproti domu a utopila se. Místní hřbitov už oficiálně nefungoval, a tak bylo její tělo uloženo jinam. Další neštěstí nešťastné matky, po smrti jí nebylo umožněno spočinout vedle ostatků své dcery.

Slavný obraz dříve výjimečného poutního místa

K místu se pojí ještě jedna zajímavá zmínka. Kostel, jehož ruina spolu s domem č. 21 a hřbitovem stojí dodnes, kdysi vlastnil obraz Panny Marie Pomocné, údajně zázračné dílo malíře z nedaleké Toužimi. Obraz měl léčit každého, kdo se jej s pokorou a vírou dotkne. Do Skoků tak pravidelně mířily celé davy těch, kteří jej chtěli sevřít v dlaních. Obraz byl umístěn ve výši. Aby tak k němu věřící lépe mohli, byl pravidelně spouštěn na lanech blíž k zástupům. Onen skákavý pohyb, který jeho opatrný přesun doprovázel, se údajně stal jedním z podnětů k rozšíření rčení „panenko skákavá“.

Galerie:

Zbytky domu č. 21 a kostel
Zdroje: J. Schierl: Dějiny obce Skoky (in: skoky.eu); Informační cedule bývalé vsi




Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Světoběžník na domovskou stránku
Seznam.cz






Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz


Související

Komentáře (5):

  1. Škoda, že dceru aspoň neexhumovali a nepohřbili k ní. Holt moc práce.

  2. Velmi smutné. Děkuji Jiřince za vzpomínku na tuto milující maminku.

  3. Smutný příběh plný lásky

  4. Paní Holešovou si pamatuji. Prodávala jsem v Údrči (vesnice vedle ) v prodejně Jednoty a paní Holešová ke mně chodila nakupovat. Ze Skoků chodila do Údrče pěšky. Vzpomínám, že peníze na zaplacení nákupu vyndavala až z míst na těle, nevím, kde. Vždycky jí dlouho trvalo, než se k nim dostala. A když jsem se jí ptala, proč je má tak složitě schované, tak mi říkala, že kdyby ji někdo přepadl, že tam je nenajde…

    1. Moje maminka poznala paní Holešovou ze Skoků ve Žluticích ,které paní občas navštěvovala a ráda se s lidmi bavila.Také maminka se s ní seznámila a dostala pozvání ,aby ji navštívila.Moje maminka špatně
      chodila a když jsem k mamince na Žluticko přijela,poslala mne paní Holešovou navštívit.Bylo to někdy v 70tých letech .Vypravila jsem se někdy po poledni,šla jsem pěšky od autobusové zastávky rozcestí Udrč(ze silnice Žlutice-K.Vary).Cesta byla dlouhá-přes Udrč a Polom.V té době už tam byla přehrada,vesnice již neexistovala.,pouze kostel a hřibitov a paní byla sama ve velkém domě.Vyprávěla mi o sobě a říkala,že nechce odejít ,protože tam má pochovaného muže a hlavně svou milovanou dcerku.Odcházela jsem od ní večer,byla bez elektřiny a všude ticho a ponuro.Byl podzim.Dodnes vzpomínám na ty hrozné pocity.Dané místo jsem nenavštívila poprvé.Byla jsem zde na jaře v roce 1946 s mojí maminkou a babičkou německé rodiny Schoppových než byly vystěhovány do Německa.Ta babička šla na návštěvu do hostince ve Skokách.Ta rodina se také jmenovala Schoppovi. Byl to ten dům,kde bydlela paní Holešová.Jediné co si ze Skoků pamatuji,že tam byly domečky rozseté ve stráni , mnohokrát za život se mi objevovaly i ve snu.Maminka dělala staré paní pouze doprovod.Bylo to tam zcela jiné.Takže jsem byla někdy na pochybách ,zda si to dobře pamatuji .Bylo mne tehdy pět let.Vnučka,která psala v lońském roce seminární práci Stavební průzkum kostela ve Skokách z hlediska archtektury,mne utvrzuje,že si to dobře pamatuji.

Napsat komentář: Emilie Hemzálková Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *