památník obětem hladomoru v Dublinu
Památník obětem hladomoru v Dublinu. Foto: Bernd Thaller

Zatímco evropská pevnina prožívala v polovině 19. století revoluční roky, Irsko se potýkalo s katastrofálním hladem. Během Velkého irského hladomoru, jak se katastrofě začalo říkat, zemřelo až jeden a půl milionu obyvatel zeleného ostrova, další dva miliony lidí uprchly ze země, přičemž většina z nich hledala štěstí převážně v Severní Americe.

Na vině nejsou jen brambory

Spouštěčem katastrofy bylo napadení evropské úrody brambor škůdci a plísněmi na počátku 40. let 19. století. S problémy se sice potýkal celý kontinent, ale jen Irsko bylo na této plodině doslova závislé. Vlhké počasí, absence statkářství i vyhrocené politické a náboženské vztahy s Brity vedly k pohromě, která se naplno projevila mezi roky 1845 – 1849, kdy ostrov přišel až o 25 % obyvatel. Za vůbec nejhorší sezónu je považován rok 1847, pro který se vžilo přízvisko „černý“. Tehdy se neurodily téměř žádné brambory, ale nedařilo se ani jiným plodinám.

Vzhledem k chaotické politické situaci v Evropě, která se také potýkala se škůdci, byla přicházející pohroma v Irsku přehlížena. Pomoc proto proudila ze Spojených států. Dodávky kukuřice však nedokázaly nasytit všechny Iry. A tak byl hlad stále větší a větší. Protestantská Británie ani přes neustále se zhoršující situaci nedokázala katolickému Irsku podat pomocnou ruku. Mnozí Britové hladomor na sousedním ostrově zlehčovali, jiní jej chápali jako trest za špatnou víru. Došlo tak na nejhorší.

Související:
Zdecimovaná ekonomika vedla v Newfoundlandu k dobrovolnému ukončení samostatnosti

Zemřít hlady doma nebo v plující rakvi?

Irsko, tehdy velmi zalidněné, se začalo proměňovat v pustnoucí ostrov. Ti, co měli sílu, prchali přes oceán. Byli to hlavně mladí, kteří věděli, že nadobro opouštějí svoje rodiče a příbuzné. Na srdceryvná loučení ale nebyla síla. Se stále větším hladem přicházelo více a více nemocí. Oslabené lidské tělo bylo snadným terčem pro tyfus nebo úplavici. Ostrovem ale zmítaly i pravé neštovice nebo černý kašel. Nedostatek vitamínu C se projevil kurdějemi. Po ulicích měst a vesnic běhaly krysy, pro jejichž množení nastaly ideální podmínky. Mrtví se nepohřbívali, a tak situace na ostrově připomínala válčenou zónu.

Dlouhá cesta přes oceán neznamenala automatickou spásu. Najít volnou loď mířící do Ameriky nebo Kanady nebyl až takový problém, vzhledem k tomu, že plavidla přes Atlantik mířila zpět prázdná bez nákladu. Zbídačení uprchlíci se tak najednou ocitli na chladných vodách oceánu, bez zdrojů jídla, často nemocní a vysílení. Lidem vměstnaným do nákladních prostorů nebyl umožněn volný pohyb, a tak se lodím převážející irské uprchlíky začalo říkat „plující rakve“.

Americký sen se nekonal

Ten, kdo přežil šest týdnů plavby, neměl zdaleka vyhráno. Na většinu utečenců nikdo nečekal, nikdo pro ně neměl práci a v Severní Americe vládl strach z přivlečení nebezpečných nemocí. Proto začaly vznikat karanténní stanice. Tou nejznámější a zároveň první svého druhu byl kanadský ostrov Partridge. Tam byli uprchlíci lékařsky vyšetřováni a tříděni. Stanicí prošlo za dva roky provozu 30 tisíc osob, z toho 16 tisícům byla diagnostikována nějaká choroba, nejčastěji tyfus. Asi tisíc emigrantů zemřelo v karanténě. Mezi obětmi bylo ale i několik lékařů, kteří se od Irů nakazili.

Související:
Mírové zdi oddělující katolíky a protestanty v Belfastu stále stojí

Hladomor s dalekosáhlými důsledky

Po roce 1850 se začala situace v Irsku zlepšovat. Stopy katastrofy jsou však patrné dodnes. Kdysi osmimilionové Irsko bylo po hladomoru téměř pusté a dnes pro Irsko typické zelené pláně bez živáčka jsou viditelným důsledkem masivního vylidnění. Pro samotné Iry je ale patrnější myšlenkový rozkol s Angličany, který po hladomoru vygradoval a vedl k částečnému odtržení ostrova od Británie.

Dnes má Irsko necelých pět milionů obyvatel, ale odhaduje se, že po celém světě je aktuálně roztroušeno 80 milionů lidí irského původu. Z toho asi polovina žije ve Spojených státech, velké skupiny jsou také v Austrálii, Kanadě a paradoxně i ve velké Británii.

Galerie:





Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Světoběžník na domovskou stránku
Seznam.cz






Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz


Související

Komentáře (2):

  1. Britové se otočili zády. Dokonce částečně bojkotovali i pomoc z Ameriky. A btw jak článek zmiňuje ty zelené pláně, tak třeba pokud jde o lesy, tak Irsko jich moc nemá mimo jiné i z toho důvodu, že je Británie vykácela.
    Ono to Britské impérium napáchalo ve světě hodně zla, to se netýká jen Irska. Jen se o tom příliš nemluví, jelikož jak známo dějiny píší vítězové. Je ostuda, že ještě dnes Severní Irsko, část irského ostrova, patří Británii.
    “From my earliest youth I have regarded the connection between Ireland and Great Britain as the curse of the Irish nation, and felt convinced, that while it lasted this country would never be free or happy.”
    Wolfe Tone, 1798

  2. A EU se diví, že se Irové a Britové nedokážou domluvit.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *