První světová válka měla na svědomí mnoho úmrtí. Těla se kupila v nemocnicích a jejich přesun na místo konečného odpočinku komplikoval zoufalý nedostatek pohřebních vozů. V Praze tak nechali vypravit tramvaj, která vozila rakve s těly válečných veteránů k jejich poslední pietě.
Nápad, který zbrzdila válka
Češi nepřišli s tímto nevšedním využitím tramvaje první. Nápad Elektrických podniků královského hlavního města Prahy vznikl dle vzoru italského Milána či později francouzského města Vincennes. V roce 1912 se tak v našem hlavním městě začala vypracovávat strategie realizace tohoto plánu. Jenže pak vypukla první světová válka.
Nápad se však přeci jen ujal, jen si musel počkat. 22. října 1917 poprvé vyjela tramvaj sloužící k přepravě zesnulých. Prvotní idea počítala s využitím služby pro civilisty. Měli být převáženi nebožtíci, pracovalo se i s variantou, že prostor tramvaje bude rozdělen na dvě části tak, aby na místo pohřbu byla přepravena nejen rakev s mrtvým, ale i truchlící pozůstalí. Tento účel byl pozměněn. Tramvaj vozila výlučně těla padlých vojáků. Stejně tak, jako existovaly tramvaje sanitní, které raněné z fronty přepravovaly do nemocnic, ty, kteří svůj boj prohráli, měla na hřbitov dopravit právě speciálně upravená, na černo natřená tramvaj číslo 152, s křížem na přední části střechy.
Do černé tramvaje nenastupujte
Pro svůj vzhled i účel získala brzy přezdívku Černá Máry. Z černého nátěru vystupovaly zdobné linky tak, jak je známe u mnohých pohřebních aut. Přední část pro řidiče zůstala nezměněna, zato vozová skříň byla podélně rozdělena na dva sektory, které pojaly čtyři rakve.
Svůj úkol splnila, ulevila vytíženému vojenskému velitelství, přetíženým nemocnicím a pomohla přesunout z nich mrtvé vojáky, jejichž těla se vrstvila ve sklepních prostorách špitálů. Odhadem přepravila přes tisíc těch, kteří padli za vlast. Konec války však osud Černé Máry zpečetil, v provozu vydržela jen něco málo přes půl roku od uzavření světového míru.
Z exkluzivity do stínu zapomnění
Byť se nad možností rozšířeného využití tramvaje i pro účely pohřebních služeb pro civilisty uvažovalo, nebyl tento návrh nikdy uskutečněn. Na místo toho byla dočasně odstavena, roku 1922 prošla rekonstrukcí a stal se z ní normální vůz veřejné městské dopravy. V roce 1933 pak z ulic Prahy zmizela zcela. Následovala krátká kariéra v ústředních dílnách jako posunovací stroj. Původně jedinečný charakter vozu odvál čas a brzy i překryla rez.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata spjatá s historií, urbexem, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).
