Tuleni, komerční lov a Eskymáci. Nekončící boj humánnosti s masovým vražděním

Jejich laskavý a nevinný pohled rozechvěje mnohá srdce. Tuleni jsou zvířata citlivá i inteligentní. Ve vodních akvaparcích se dokážou naučit doslova psí kusy. Jenže na svobodě to už je horší. Ve volné přírodě totiž nejsou ceněni jako kreativní individua, nýbrž jako zdroj masa a kůže.

Kanada jako číslo jedna v lovu tuleňů

Lov tuleňů spadá hlavně do arktických oblastí, nikoliv tedy jen Kanada, nýbrž i Grónsko, Island, Norsko, Rusko a další země vybíjejí tyto ploutvonožce. Ani Evropská unie však není tímto zvykem neposkvrněná, například Finsko nebo Švédsko lov tuleňů rovněž praktikují.

Nicméně Kanada se v žebříčku odlovených kusů staví na první místo. Země jako taková přijala řadu opatření směřujících k regulaci počtu ulovených kusů, stejně jako k zajištění co nejhumánnější smrti zvířat. V praxi to však nefunguje.

Začátky boje na ochranu práv tuleňů

K tomu, aby se touto problematikou nejvyšší kruhy začaly zabývat, vedla dlouhá cesta. Historie komerčního lovu tuleňů v Kanadě spadá do 16. století, kdy si příchozí kolonizátoři tento zvyk vypůjčili od místních Inuitů (Eskymáků). Postupně se rozvinul lov v masovém měřítku, který vedl k rychlému úbytku tulení populace. Zejména 19. století je nazýváno „zlatým věkem lovu tuleňů“. Jen během čtyřiceti let intenzivních lovů na území kanadského Newfoundlandu zemřelo přes 18 milionů tuleňů. Další boom se objevil po druhé světové válce, především pro jejich kůži a pro výrobu olejů. V letech 1950 – 1960 bylo vybito 50 % tulení populace na území Kanady!

Bylo jasné, že tento trend není udržitelný. A tak se v závěru 50. let minulého století začala formovat mediální kampaň, volající po nápravě. Mezinárodní organizace na ochranu zvířat vstoupila do boje za práva tuleňů a velká část veřejnosti jejich návrhy podpořila.

Státní nařízení versus nefunkční systém kontroly

V platnost tak vešla řada právních předpisů, které upravovaly komerční lov. Prvním byl tzv. Fisheries Act. Ten byl sice přijat už v roce 1868, ale zásadních novel se dočkal v letech 1966 – 1982. Byl směřován k ochraně mořských savců včetně tuleňů a dále stanovil podmínky lovení i podmínky udělování povolení k lovu.

V roce 1993 bylo přijato další nařízení o mořských savcích, tzv. Marine Mammals Regulations, které se rovněž stalo součástí zákona o rybolovu. Na podmínky lovu tuleňů navazuje a dále je konkretizuje. Například po střelení zvířete musí lovec zkontrolovat, jestli došlo k rozbití lebky. Pokud ne, musí tak dodatečně učinit, aby byla smrt stoprocentně jistá. Rovněž stahování z kůže má svá pravidla. Je možné tak učinit až po nevyvratitelně průkazné smrti tuleně. Dále se stanovuje, kdy a kde může k lovu docházet, stejně jako roční kvóty maximálního počtu odlovených kusů.

Přesto, že je právně tato problematika poměrně efektivně podložena, ve skutečnosti je boj proti komerčním lovcům naprosto nefunkční. Lovci nejsou dostatečně proškolení, získání licence k lovu je v zemi banalitou a proškolení trvá dvě hodiny. Navíc není patrná snaha zajistit dostatek komisařů, kteří by zajistili intenzivní zmapování lovu napříč rozlehlým územím kanadských plání.

V neposlední řadě je patrná dlouhodobá benevolence v otázkách porušení těchto zákonů. Mezinárodní organizace na ochranu zvířat (International Fund for Animal Welfare) poskytla a stále poskytuje množství materiálů o nedodržení zákonných postupů. Předkládají fotografie i videa, na nichž jsou zvířata stahována z kůže za živa, lovci dosud ještě živé tuleně nabodnou na hák a táhnou po ledu. Za plného vědomí rovněž nechávají zvířata vykrvácet, zabíjejí mláďata, jsou užívány nevhodné zbraně, a tak dále. Materiály se však nikdo nezabýval a nedošlo tak ani k trestnímu stíhání.

A další smutný fakt. Byť vláda už nepodporuje lov tuleňů přímými dotacemi, nadále poskytuje daňové úlevy a další součinnosti s lovci.

Věčné spory. Ochranáři zvířat proti Eskymákům

Samostatnou kapitolou je boj místních Eskymáků proti regulaci. Zde se nejedná o komerční lov, nýbrž o obživu místních obyvatel. Těm se nelíbí, že se vyhlášky o ochraně mořských savců týkají i jich, odvolávají se na to, že je to zdroj jejich příjmů i letitá tradice. Lze však polemizovat, lov tuleňů je sezonní záležitostí, nemůže tak tvořit jejich plný domácí příjem. Navíc zákonem stanovené postupy i regulace počtu mají směřovat k zachování jednoho ohroženého druhu. To se jeví být směrodatným.