Sebevražda není v západní společnosti oblíbeným termínem, natož uznávaným činem. Je však bohužel častým skutkem lidí zoufalých a trpících. Japonsko má ke smrti zcela odlišný vztah. A sebevraždu chápe jako čestný akt vlastní vůle. Dobrovolná volba je zde klíčová a je tak zcela v rozporu s naším především křesťanským světem, v němž je sebevražda odsouzeníhodný čin, uzavírající brány Boží. V zemi vycházejícího slunce je populární odejít z tohoto světa na tajuplném místě uprostřed stoletých stromů, v lese Aokigahara.
Pohnutá historie lesa se píše už od středověku
„Život je cenný dar od rodičů. Ještě jednou si zkuste vzpomenout na svoje rodiče, sourozence, děti. Nemusíte se trápit sami, vyhledejte pomoc“, stojí na ceduli před vstupem do lesa. Místní úřady se tak snaží rozmluvit sebevrahům jejich záměr. Jakkoli sebevražednou éru odstartoval obsah knihy z roku 1960 Černé moře stromů (Nami no Tō) známého japonského spisovatele, v jehož závěru dva mladí lidé spáchají sebevraždu právě na tomto místě, jeho negativní energie údajně sahá až do středověku.
Právě v tom období se v lese začaly objevovat zlé síly, démoni a přízraky. A to z důvodu řady obřadů a rituálů. Jeho účel začal být spojen s temnou stránkou lidské duše. Právě sem tak byly odváděny staré ženy, aby o samotě a bez pomoci svých blízkých skonaly. Zvyk se nazývá „ubasute“ a pochází z dob hladomoru. Staří lidé, kteří již mladým nebyli k nápomoci, byli ponecháni uprostřed hustých lesů, kde měli zemřít tak, aby jejich porce jídla zachránila život mladých.
Touha po smrti má v lese převýšit pud sebezáchovy
Říká se, že zlé síly tu donutí každého sáhnout si na život. Pokud zde člověk nechce zemřít a hledá pouze senzaci či dobrodružství, pak by měl svůj úmysl zavítat sem přehodnotit. Jinak to údajně les udělá za něj a z rozesmátého turisty se stane umrlec, houpající se na větvi s oprátkou kolem krku.
Jelikož však místní obyvatelé les pravidelně navštěvují za účelem odklízení mrtvol a vracejí se z něj zpět do svých domovů, stojí tato legenda na vratkých základech. Spíše se může jevit jako racionálnější vysvětlení, že turisté, neznalí houštin lesa, se zkrátka ztratí a z toho důvodu z něj již nikdy nevystoupí. Tomu může napomoct i fakt, že z důvodu magnetické energie tu selhávají kompasy i elektrická a mobilní zařízení.
Lov mrtvol jako pravidelný zvyk
Uprostřed lesa se stále navyšuje počet mrtvol, které jsou zde už jen bezvládně odkázány na vlastní zánik rozkladu. Visí na stromech, leží v houští, nabízí děsivý pohled na fáze smrti, jindy skryté v rakvích. Zůstávají tu i jejich osobní předměty, které se lidé rozhodli mít při sobě ve svých posledních minutách. Fotky, dopisy, plyšáci, prsteny. To vše po smrti pozbývá na důležitosti. Svůj účel tyto věci už splnily, pomohly majiteli k poslednímu odhodlání.
Místní pravidelně pořádají výpravy do lesa a mrtvé odnášejí. Akce získaly název „lov mrtvol“ a není to práce snadná. Často se jedná o těla v pokročilé fázi rozkladu, která se rozpadají pod tíhou fyzické manipulace. Nejednou tito lovci potkají ještě živé, kteří se na odchod z našeho světa teprve chystají. Přemlouvají je, radí i vyhrožují. Odhodlaného sebevraha však neodradí nic, a tak ani většina těch, kteří se zde rozhodli prožít poslední chvíle života, názor nezmění. Za čas bude i jejich tělo bez duše odnášeno na nosítkách.
I Čechy mají svůj les sebevrahů
Ať jsou společností přijímány jakkoli, faktem je, že sebevraždy se dějí všude. Z různých pohnutek lidé dobrovolně odcházejí na onen svět. I u nás se tak jeden takový les objevil.
V blízkosti Branišovského lesa u Českých Budějovic se prý nachází brány do jiných světů, jež střeží síly tak děsivé, že ovládnou lidského ducha. Přijdou úzkosti, nervozita, děs, paranoia, poslední pak touha s tím vším skoncovat. Náhlé sebevražedné myšlenky tak mohou, podobně jako v Aokigahaře, ukončit život člověka ještě nedávno šťastného a život milujícího. Na stromě oběšenců zde tak visí zbytky lan, jako vzpomínka na ty, kteří zde svoji pouť již ukončili. Dobrovolně či v zatmění smyslů.
Senzace nebo výmysl? Faktem je, že lidé na těchto místech umírají.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata spjatá s historií, urbexem, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).
