Zenobia

Perla pouště, tak se říkalo Palmýře. O její existenci však víme jen náhodou. Až ve 20. letech 20. století započal archeologický výzkum této lokality. Dnes málem zapomenutá, kdysi však překrásná, úrodná a vzkvétající oblast uprostřed Syrské pouště, byla domovem ambiciózní ženy. Jmenovala se Zenobia.


Z kolonie královstvím

Městský stát Palmýra se rozkládal na hranici mezi Perskou a Římskou říší. Jako takový se dostal do područí Římanů a stal se jejich kolonií. Oblasti se dařilo a to především proto, že ležela na tzv. Hedvábné stezce, obchodní trase mezi Čínou a Evropou.

Rozmach Palmýry vedl k tomu, že získala statut království, v jehož čele stanul Odenathus. Byl to vynikající vojevůdce a stratég, jež byl respektovaný Římem za to, že porazil mocnou armádu perských Sasánovců. Ti totiž byli trnem v oku i Římské říši. Za toto mohutné vítězství si dokonce vysloužil titul „Král králů“ či „Zachránce Východu“.

Čím byl král Odenathus rovněž známým byla jeho odevzdanost římské nadvládě. Jeho politika vůči Římu se nesla v duchu smírné diplomacie a uznání svého poníženého postavení. Za to se království těšilo do značné míry svobodě tím, že Řím Palmýru nijak zásadně neomezoval.

Palmýra
Úchvatný pohled na Palmýru v roce 2005. Později bylo mnoho pamětihodností zničeno Islámským státem. Foto: Zeledi, GFDL

Na scénu přichází půvabná Zenobia

Jenže tento diplomatický vztah měl brzy skončit. Král byl zavražděn a jeho nástupce, syn Vaballathus, ještě nenabyl věku potřebného k vládnutí. Jeho poručníkem se stala Zenobia, jeho matka a druhá manželka slavného krále. Sebevědomě usedla na královský trůn. A tiše sklánět hlavu před Římem nehodlala.

Započala tak vojenskou expanzi, díky níž si podmanila rozsáhlé území. V syrském městě Bosra se poprvé postavila římské armádě, kterou hrdě porazila. Postupně získala nadvládu nejen nad Sýrií, ale i Palestinou a částí Egypta.

Ve své ambiciózní politice šla ještě dál. Vyhlásila nezávislost na Římu a začala razit vlastní mince se svým portrétem. Jaké hanobení císaře.

I přesto všechno se jí ze strany Říma dlouho dostávalo značné tolerance. Nebylo to však císařovými sympatiemi vůči krásné, inteligentní i drsné vojevůdkyni. Řím zažíval krizi, probíhaly boje s nepřátelskými Gothy, říši napadla epidemie neštovic, na kárání Zenobie zkrátka nebyl čas ani síly.

Jen jednou se římský prefekt pokusil Zenobii umírnit. Ta jej nechala zavraždit a dál směle pokoušela trpělivost Římské říše. I přes vlastní problémy nakonec císař Aurelian přeci jen stočil svoji pozornost na nové zenobijské území. Rozhodl se znovu nastolit respekt vzdorující královny i získat zpět, co si tak drze přivlastnila. Roku 272 n. l. došlo u Antiochie, dnešní turecké Antakyi, ke krvavé bitvě.

Zenobia před Aurelianem
Zenobia před císařem Aurelianem. Autor malby: Giovanni Battista Tiepolo

Chytrá Zenobia skočila na císařovu lest

Císař věděl, že nebude mít slabého protivníka. Vojenské kvality už Zenobia prokázala během svého téměř dvouletého tažení k branám egyptským. Rozhodl se tak namísto síly vsadit na strategii. Palmýrskou armádu chtěl nejprve pořádně unavit.

Ve zdání římského ústupu Zenobia se svými těžkooděnci postupovala stále dál v domnění, že zahání nepřítele. Ten však jen vyčkával.

Ve chvíli, kdy se ničivými podmínkami unavení vojáci sotva drželi na nohou, udeřila císařova záložní vojska a zvítězila. Pohádce o mocné královně, která se postaví stoleté kolosální říši, byl konec. Řím si sjednal pořádek a Palmýru opět pohltil.

Královnin osud po porážce není jasný, zlaté časy Palmýry však byly nenávratně pryč.





Další čtení