Není zcela jasné, kde se vzaly první armády žen – bojovnic Dahomejského království v Africe. Nicméně je více než jisté, že tyto neohrožené Amazonky inspirují nejen tvůrce literárních děl a filmů, ale také širokou veřejnost, a to již po celá staletí.
Mnohem častěji se setkáváme s běžným konceptem mužských armád, o to zajímavější je tato pro mnohé nezvyklá alternativa. Neumisťuje totiž automaticky ženy do pozice slabších, podřízených a v podstatě neschopnějších, ale staví je na stejnou úroveň jako mužské bojovníky.
Západoafrické bojovnice
Dahomejské království vzkvétalo v Africe během 18. – 19. století. Nacházelo se v dnešní Beninské republice. Královstvím se nazývalo už dříve, od roku 1625 do roku 1894, kdy byl jeho poslední král poražen Francouzi.
Bojovnice této armády měly na starosti obranu celé Dahomeje, jejich divokost a schopnost kvalitně pouštět hrůzu na své nepřátele jim vysloužila přezdívku dahomejské Amazonky, a to podle řecké mytologie. Ony samy se nazývaly Mino, jež ve fonštině znamená „naše matky“ či Ahosi – Královy manželky.
Jak se z žen stala armáda
V historii neexistuje žádné konkrétní datum, kdy se Mino poprvé staly skutečnou armádou. Nejstarší záznamy o ženách, jež formovaly bojové jednotky, pocházejí od francouzského otrokáře, který navštívil přístav Quidah v roce 1725. Viděl prý skupinu žen bránící přístav. První historický psaný záznam o těchto Amazonkách se objevil o čtyři roky později, tehdy pomohly opět při obraně přístavu, ovšem nakonec se Quidah dostal do područí jejich rivalského kmene jménem Yoruba.
Dahomejské Amazonky jsou nejznámější z několika málo zdokumentovaných ženských bojových kmenů. Potřeba ženských bojovnic pravděpodobně vyvstala z nedostatku mužů v jejich kmeni, kvůli dlouhým rokům neutuchajících bojů se sousední provincií.
Život Amazonek
Bohužel, ne všechny ženy sloužily v této armádě dobrovolně. Mnohé byly otrokyně a zajatkyně z ciziny, další byly sice svobodné, ale zaslíbené službě v armádě, někdy již od svých osmi let. Některé ženy byly dokonce poslány svými otci nebo bratry se stížností na jejich chování, která byla adresována přímo králi. Věřilo se, že se z jejich agresivity či jakéhokoliv nepřijatelného chování může stát hodnotná zbraň.
Životy Mino bojovnic byly jasně nalinkované. I když se nazývaly manželkami krále, cokoliv, co by mohlo nějak ovlivnit jejich bojeschopnost, bylo zakázáno. Především šlo o vztahy, sňatky nebo otěhotnění. Bojovnice byly podrobeny těžkému každodennímu režimu s ritualistickými prvky. Jeho cílem bylo znecitlivění a potlačení strachu ze zranění a smrti. V 19. století čítaly řady dahomejských Amazonek přibližně něco mezi 1 000 až 6 000 žen.
Amazonské bitvy
Dahomejské království nashromáždilo většinu svého bohatství přes obchod s otroky, kde se prodávali zajatí rukojmí z častých bitev se sousedními provinciemi. Evropské země začaly časem kolonizovat africký kontinent a Dahomej byla ve středu jejich zájmu právě díky již probíhajícím obchodům s otroky.
Dahomej bojovala ve dvou válkách proti Francouzům, sice se jim v první válce docela dařilo, nicméně jejich řady citelně prořídly. V druhé válce se království již vyhrát nepovedlo a bylo poraženo. Po této prohře byla armáda Amazonek rozpuštěna.
Co se s ženami stalo, není úplně jisté, nicméně se předpokládá, že se vrátily do svých domovů a některé založily rodiny. Jiné pokračovaly v bojových trénincích a doufaly, že tak předají toto dědictví další generaci.
Poslední žena, jež byla nazývána původní dahomejskou Amazonkou, zemřela v roce 1979. Bylo jí přes sto let. V dnešní době žádné původní Amazonky nežijí, jejich tradici však stále dál předávají jejich potomci alespoň ve formě příběhů.
Autorka se věnuje psaní různorodých článků převážně ze zahraničních zdrojů, a to od roku 2022. Mezi její oblíbená témata patří netradiční historické události či neobvyklá místa.
